Svatý Antonín byl františkánský mnich, teolog a kazatel a patří mezi nejvíce uctívané světce katolické církve. Proslul nejen svou svatostí a chudobou, ale také svými zázraky a znalostí Písma svatého. Tento světec patří mezi největší kazatele v dějinách církve. Za svatého byl prohlášen pouhých 11 měsíců po své smrti roku 1232 a učitelem církve pak roku 1946.
Narodil se v Lisabonu v Portugalsku roku 1195 a rodiče mu dali jméno Ferdinand. Matka Trevera a otec Martin Bullones byli šlechtického původu. Ferdinand v 15 letech vstoupil do kláštera řeholních kanovníků augustiniánů u sv. Vincence na okraji Lisabonu. Chodily za ním časté návštěvy příbuzných a narušovaly jeho soustředění na studium a duchovní cvičení. Snad právě proto se po dvou letech nechal přeložit do vzdálenějšího kláštera Santa Cruz v Coimbře, kde pokračoval horlivě ve studiu a zvláště ve ctnostech vzorného řeholníka. V roce 1220 tam přijal kněžské svěcení. A téhož roku kralevic Don Pedro dovezl do Coimbry těla pěti františkánských misionářů umučených v Maroku od Maurů. Vystavena byla v chrámu Sv. Kříže u Augustiniánů a u Ferdinanda vzbudily silnou touhu po hlásání evangelia Mohamedánům. Jeho rozhodnutí bylo podpořeno i setkáním s františkánskými spolubratry z nedalekého malého kláštera sv. Antonína od Oliv, když u brány kláštera Santa Cruz prosili o almužnu.
Jakmile poznal přísnější Františkovu řeholi, nedal se svými augustiniánskými bratry odradit od přestupu do řádu, v němž viděl možnost více bezvýhradného života pro Boha ve společenství chudých. V kapli sv. Antonína poustevníka u Coimbry přijal řeholní roucho Menších bratří sv. Františka z Assisi i jméno Antonín, kterému byla kaple zasvěcena. Po roce přípravné formace si vyžádal dovolení k odplutí do Afriky a plný touhy směřoval k Maroku hlásat evangelium, aby, bude-li třeba podstoupil i mučednictví. Po přistání však závažně onemocněl a po delším pobytu v lazaretu byl nucen r. 1221 k návratu. Při návratu byla jeho loď z důvodu prudké bouře nucena přistát u pobřeží Sicílie v Messině. Tam se od místních františkánů dozvěděl, že zakladatel František svolává na letnice setkání bratří do Assisi a s nimi tam odcestoval. František na něj svým projevem velmi silně zapůsobil a on zatoužil zůstat v Itálii. Po skončeném setkání projevil zájem být přijat bratry z některého vlaského kláštera, ale z pokory tajil svůj původ i schopnosti a uváděl jen negativní stránku. Přestálá nemoc na něm byla ještě i patrna a jelikož byl navíc pokládán za neužitečného a neschopného všech řeholních povinností nebyl o něj zájem. Nakonec se nad ním smiloval Gracian, představený Římské provincie a poslal ho do malého kláštera sv. Pavla v Montepaolo u města Forli nepříliš daleko od Bologny, kde bratřím scházel kněz. Antonín tam na adriatickém pobřeží žil asketicky a konal i nejtěžší a nejprostší domácí práce. S postem a nočním bděním to až přeháněl, takže se jednou zhroutil a vracel se do kláštera s pomocí dvou bratů.
Sám žil ve skrytosti a učil ji i druhé. Jednou řekl: " Musíme se chovat jako žebráci, kteří jdou po žebrotě. To dobré, co máme, ukrývejme, ale ukazujme celou bídu naší slabosti a hříšnosti, aby nám Pán udělil dary své milosti." V létě 1222 byl poslán, aby se ve Forli zúčastnil kněžského svěcení františkánů. Tam byl, možná až při hostině, vyzván k duchovní promluvě, do které se ostatní zdráhali bez přípravy pustit. S pokory vyzvedl svou nedokonalost v ovládání italštiny a nezkušenost, avšak z poslušnosti začal. Zprvu nesměle a prostě, záhy jako dokonalý kazatel. Jasně, plynule a se zkušeností, nad níž všichni žasli. Čím déle mluvil, tím jeho slova byla vroucnější a posluchači okouzlenější, když zasvěceně hovořil o hlubokých tajemstvích víry a projevil netušenou znalost Písma svatého. Papež Řehoř IX. ho později nazval "schránkou Písma svatého".
František z Assisi si zprvu nepřál, aby se jeho bratři zabývali vědami z obav před vznikem ctižádostivosti a pýchy v řádu. Když se ale dozvěděl o bratru Antonínovi, jak překvapil ve Forli a jaké má duchovní dary, poslal ho do věhlasné školy ve Vercelli, aby si znalosti ještě prohloubil a mohl vyučovat mladší řeholníky. Antonín pak vyučoval bohosloví v různých klášterech řádu. Ponejvíce snad v teologickém učilišti v Bologni, později pak v Toulouse, v Montpelliere a v Padově. Ač vynikal učeností, zůstal velmi pokorným a také každý den věnoval několik hodin duchovním potřebám obyčejného lidu. Později se stále více věnoval kazatelskému poslání. Využíval při něm paměť i vzdělání, zejména znalost Písma a výjimečnou výmluvnost. Dokázal využívat i různých obrazů a podobenství, aby své posluchače hlouběji oslovil. Měl důstojný zjev a velmi silný hlas, takže byl schopen mluvit i k početnému lidu. Posluchači se scházeli zdaleka a někdy se jednalo i o více jak deset tisíc. U postavených kazatelen si někteří posluchači obsazovali místa už den předem. Antonín míval v ruce kříž, pod paží evangeliář a v srdci nadšenou touhu kázat k Boží cti a slávě a obracet hříšníky.
František v prostomyslnosti mluvil k ptactvu, jeho učeň Antonín zase k rybám, majíc apoštolskou pohnutku. V přístavní Rimini se marně snažil oslovit lid, který se od něj buď odvracel nebo ho tupil. A tak šel k ústí řeky Marecchie, pokynul rukou a začal volat na ryby: "Pojďte ryby a slyšte slovo Boží, když lidé jím pohrdají!" Tu z moře připlulo viditelné množství ryb a Antonín na ně dál volal: "Chvalte Pána vy tvorové vodní! Hospodin vás zachránil před jinými stvořeními při potopě světa. K záchraně Jonáše poslal rybu a k uzdravení Tobiáše také zvolil rybu... A Antonín k hemžícím se rybám mluvil něžná slova mířená na srdce lidská. Lidé se seběhli, aby pozorovali a naslouchali neobvyklému kázání. Po chvíli zahanbeni seděli na břehu u nohou kazatele.
Antonín žil opravdu chudobně a při svých promluvách vždy hovořil o tíži hříchu i o jeho špatných následcích. Také o velkém neštěstí hříšníka, který musí "v noci svých vin přemítat, co zavinil, co ztratil a co na sebe přivolal. Zavinil smrt své duše, ztratil nebeskou blaženost a přivolal na sebe pekelný trest." Ve svých kázáních také vždy poukazoval na Boží milosrdenství, "které je větší než všechna zloba hříšníka". Svatou zpověď vyzdvihoval jako uzdravující a záchranný prostředek.
V letech 1224-27 vystupoval v jižní Francii proti bludům albigenským. V Toulouse mu prý jeden bludař řekl, že ho může obrátit jen zázrak, jinak že v přítomnost Krista v oltářní svátosti neuvěří. Dohodli se s Antonínem, že své oslici nedá tři dny žrát. Pak jí předloží seno s ovsem a když krmivem pohrdne, jen aby se napřed poklonila proměněné hostii, tak uvěří v přítomnost Boží. Za tři dny vzal Antonín hostii a kacíř přinesl seno a oves. Oslice se však od něj odvrátila a padla před Nejsvětější Svátostí na kolena. To kacíře obrátilo. V Montpelliere si Antonín pro kazatelský úspěch vysloužil název: "kladivo na kacíře".
Je uváděno, že Antonín viděl příčinu nevěry v tom, že se kněžím nedostává světla vědění a že jejich jednání schází pravé ctnosti. Pak prý ďábel snadno strhává duše k sobě. Je nutné, aby kněží byli dokonalými hlasateli slovem i příkladem. Aby byli bdělými a odvážnými služebníky Božími. Proto je potřebné se za kněze modlit. Kdykoliv Antonínovi duchovní poslání dovolilo, odcházel do samoty, aby vedl rozjímavý život. Aby od Boha načerpal energii lásky pro další činnost. To patří k důležitému rozdělení času a i to se máme od světců učit. Antonín pokud mlčel, tak se modlil. Je o něm psáno, že svůj život žil ve skrytosti a svoji samotu si nosil sebou. Od aktivní činnosti měl proto ke kontemplaci vždy velmi blízko. To snad dokresluje i vidění, které měl hrabě, když jej hostil. Uviděl v náručí Antonína Dítě Boží. Od roku 1227 působil Antonín znova v Itálii a po tři léta zastával v řádu různé funkce. Poslední léta byl představeným severoitalské provincie Emílie. V hodnosti provinciála byl r. 1228 na jednání o problémech řehole u papeže Řehoře IX. V Římě, na výzvu papeže kázal lidem shromážděným z různých národů a došlo k zopakování zázraku letnic. Všichni totiž rozuměli sobě nejbližší řečí.
Po skončení úřadu provinciála v r. 1230 se Antonín vrátil do Padovy a na žádost kardinála Rainalda de´Conti (pozdějšího Alexandra IV.) napsal přes zimu sbírku kázání na větší svátky svatých. Sloužila jako doplněk k dříve napsaným nedělním kázáním. Velký úspěch pak měla jeho postní kázání r. 1231. Dále navštívil ještě Veronu, aby od zastánce císařské strany vymohl propuštění uvězněných stoupenců lidové papežské strany (guelfů). Při zpáteční cestě ještě v různých obcích kázal, ale již měl svou horlivou prací podlomené zdraví. Delší dobu ho trápila vodnatelnost a nakonec byl nucen zastavit se v Camposampieru, 20 km severně od Padovy. Pro rychle se zhoršující zdravotní stav prosil o odvezení do Padovy. Stačili ho však odvézt jen ke klášteru dell´Arcella, kde v pátek zemřel a do Padovy ho dovezli již mrtvého. Bylo mu asi 37 let. Pochován byl v malém kostele Santa Maria Materdomini. Později město vystavělo vedle malé svatyně jemu zasvěcenou velkolepou baziliku, do níž jeho ostatky přenesli.
Po Antonínově smrti se událo mnoho zázraků ve spojení s důvěrnými prosbami k němu. Ověřeno bylo 42 zázraků u jeho hrobu. Řehoř IX. Antonína zařadil mezi svaté již po 11 měsících, 30. května 1232. Pius XII. 16. ledna 1946 jmenoval sv. Antonína církevním učitelem a dal mu titul Doctor evangelicus (učitel evangelia). Jazyk, kterým svatý Antonín vykonal množství dobra, zůstal do dnešního dne neporušený.
Je patronem : za znovunalezení ztracených věcí; milujících, manželství, žen a dětí…..
Atributy:
kniha, lilie, hostie, skříňka s poklady, kříž. Bývá zobrazován, jak káže rybám, nebo jak se osel klaní před hostií v jeho ruce. Nejčastěji je však na obrazech s malým Ježíškem v náručí